Viserys Targaryen se narodil uprostřed noci, zhruba v polovině třetího měsíce roku 71 v Králově přístavišti, dva roky po starším bratru Aegonovi. Dle Targaryenských zvyků dostal ihned po narození do kolébky dračí vejce. To se však nevylíhlo. A nevylíhlo se ani v následujících měsících, během kterých ho k němu otec přikládal. Vejce se ani nepohlo, a nepohnulo se ani další, které malému princi podstrčil. To není úplně dobrý start pro potomka takto významného rodu, byť ani Aegonovi se vejce nevylíhlo, tak se tomu nepřikládala taková důležitost. Nebylo nezvyklé, že si dítě dračí krve našlo cestu k drakovi až později. Hříčkou osudu se o pár hodin později, již nad ránem, narodila i princezna Visenya, tudíž se o nich na dvoře začalo mluvit jako o budoucím páru. Vše to podtrhla ještě volba stejného jména, a zvolení stejné kojné pro obě novorozence. Jakkoliv romanticky a osudově tento příběh začal, velmi rychle se ukázalo, že zůstane jenom příběhem. Jakmile obě děti trochu povyrostly, začalo být zřejmé, jak moc si jsou povahově rozdílní. Zatímco Viserys klidně seděl a koukal po okolí, Visenya byla divoká, živá, a neustále pobíhala kolem dokola, ideálně za starším Aemonem, nebo jeho bratrem Aegonem. A jak rostli stále více, rozdíly se jenom prohlubovali. Vizzi se s Visenyou nikdy nesblížil tak, jak by si mnozí přáli, a a spíše než láskyplný vztah mezi bratrancem a sestřenicí se ignorovali. Tedy, alespoň on se snažil. Neměl tu divokou energii příliš v lásce. Připadalo mu to příliš nesoustředěné a neproduktivní. To už mu mnohem více seděla mladší Vaenya, která byla mnohem tišší, a tím pádem jeho srdci mnohem blíže. 
Když byli princovi dva roky, přinesl otec znovu do jeho komnaty dračí vejce. A stejně jako minule se nestalo nic. Viserys na vejce zvědavě koukal, trochu bázlivě do něj šťouchl prstem, ale jakmile zjistil, že mu ten kus šutru žádnou zábavu nepřinese, stočil pohled a pozornost zase jinam. Vše se změnilo až o pár měsíců poté, kdy ho otec, přes námitky matky, vzal do dračí jámy. Maenar z něj chtěl mít vždy pravého targaryena, bez ohledu na jeho lví vzhled, a tak ho už v tak brzkém věku vzal mezi šupinaté draky, které mu začal ukazovat, a popisovat. To mladého Vizziho naprosto uchvátilo. Měl z nich sice strach, ale otcovo poutavé vypravování podnítilo jeho fantazii, a zvědavost. Když se však k princovi natáhla Vhagar, v té době dračice jeho otce, rozplakal se. Otec ho proto postavil na zem, aby si uvolnil ruce, a Vhagar zase poslal na své místo. Chvilková chyba, během které se Viserys ztratil z dohledu. Maenar se ve vteřině otočil zpět, jen aby zjistil, že jeho synek zmizel. Chlapec, který nikdy předtím neutíkal, byl náhle pryč. Všichni začali horečně prohledávat každé zákoutí jámy, v očekávání nejhoršího. Když si ho dosud žádný drak nevybral, jakou šanci proti nim bude takové malé dítě mít. O to větší pak jejich překvapení bylo, když malého prince našli zalezlého v hnízdě dračích vajec, s rozházenou skořápkou všude kolem něj, a čerstvě vylíhlým dráčetem na jeho břichu. Byl to jistě roztomilý pohled. Spící princ v obležení dračích vajec, a s malou ještěrkou spící na jeho břiše. Maenar mohl jenom zajásat. Vždyť byl z jeho potomků první, komu se vylíhlo mládě. 
Následující měsíce a roky se Vizzi o dráčka vzorně staral. Byl jím vlastně zcela fascinovaný. Skoro až uchváceně sledoval malého plaza, jak se snaží ulovit zbloudilou včelu, která jim vlétla do komnat, jak se usilovně cpe čerstvě naporcovanou slepicí, jak každým dnem roste a sílí. I proto si možná se svým parťákem vybudovali opravdu pevné pouto. Laerax na svého jezdce koukala tak trochu jako na náhradní matku, a Vizzi v ní měl výborného parťáka. Je mu totiž v mnohém podobná. Nebyla kdovíjak aktivní, za kořistí se nerada honila, vydržela také nějakou dobu posedět na místě, a s klidným výrazem koukat po okolí. A to se Vizzimu tuze zamlouvalo. Když už byl drak dostatečně velký na to, aby si ho nemohl vydržovat pod postelí, neochotně svolil k přesunu do dračí jámy, kam za ní nicméně pravidelně docházel, kontroloval ji stravu, a staral se, aby měla tolik volnosti, kolik si jen žádá. Dračí stráž tvrdila, že tak klidného draka ještě neviděli. Dokonce ani řetěz nebyl třeba. Laerax prostě ležela na svém přiděleném místě, a do vzduchu se vznesla jenom když si chtěl protáhnout křídla. 
Viserys byl i v nadcházejících letech klidné a samostatné dítě. Zatímco se Aemon, Aegon a Visenya proháněli snad všude, Viserys seděl ve svém pokoji se septou a zpovídal ji. Měl netypické otázky, na které ne každý znal odpověď. Asi proto se naučil číst v poměrně brzkém věku, aby si vše zajímavé zjistil sám. Ne vždycky mu stačilo vysvětlení druhých a rozčiloval se, pokud mu dva lidé vysvětlovali jednu věc jinak.
Jako svůj životní cíl si brzy zvolil vědění. Jako maličký zkoumal svůj pokoj a jen o pár let větší zkoumal Rudou baštu. Brzy znal každou místnost, většinu služebnictva a dokonce odhalil i tajemné chodby. To co zjistil, ale nikomu neukazoval. A jakmile se naučil psát, začal si vést deník, kam si zapisoval nejen všechny tajné chodby, které už stihl objevit, ale zároveň jakékoliv poznatky či dojmy, které během dne získal. Zatímco pro ostatní vrstevníky bylo jistě takové vzdělání nudné, Viserys hltal každé slovo, a nezřídka chtěl více.  Když mu bylo osm let, jeho otec zemřel. Můžeme si o Maenarovi myslet co chceme, ale faktem je, že se o svého mladšího synka dobře staral, a Viserys ho měl velmi rád, rozhodně více, než svou matku. Občas mu ale přišlo, že je snad z jejich rodiny jediný, kdo za otce skutečně truchlí. Matka se s jeho smrtí vyrovnala až překvapivě rychle, a Aegon beztak trávil většinu času na cvičišti. O to více času trávil se svým drakem, kterého konečně pojmenoval, a těšil se na čas, kdy spolu konečně vzlétnou k nebi. Ten okamžik přišel roku 84, a byť byl ze začátku dost nervózní, časem si létání oblíbil, a pokud to lze, nejraději cestuje takto.
Svět zná mnoho podob Lanarda Lannistera, o tom není pochyb. Pro některé až moc přísný politik, pro jiné tyranský otec. Pro Viseryse to byl vždy laskavý a hodný dědeček. Možná i proto že si pobočník nedovolil vztáhnout ruku na prince. Kam až Vizziho paměť sahá, vždy si vybaví teplo krku, a klidný dědův hlas, zatímco mu předčítal z knížky, nebo vyprávěl poutavý příběh. Zajímalo ho všechno a právě dědovo vyprávění mu přišlo nejzajímavější. Začal si všímat rozdílů mezi ním a zbytkem rodiny. Netrvalo dlouho a Lanard mu prakticky nahradil otce. Pokud tedy mohl, a pobočníka to neobtěžovalo, trávil čas s ním, což vzhledem k jeho povinnostem nebylo zase tak často, ale o to vzácnější čas s ním byl. Co se vzdělání týká, dostalo se mu všeho, čím si prošel i Aemon s Aegonem. Nedostal tak jen všeobecné vzdělání, ale také ho učili šermu, lukostřelbě a jízdě na koni. Tomu úplně na chuť nepřišel. Bylo zřejmé, že mu nic z toho nepůjde, a víceméně to jen přetrpěl. Jak tomu ale bylo celé jeho dospívání, nakonec mu vědění, které se nacházelo v Králově přístavišti, nestačilo. Proto se roku 86 odebral na rok a půl do Citadely. Celé toto svoje studijní období trávil zabořený v knihách, kdy jeho největším nepřítelem byla tma a rychle ubývající svíčky. Četl si všechno a o všem. Jednalo se o jedno z jeho nejoblíbenějších období života. A teprve když se zdálo, že přečetl všechno, co jen lze, zatoužil i po tajných svitcích. I jako princ k nim měl přístup zakázán a přesto jej to nemohlo zastavit. Svitky kradl tajně a postupně. Nestihl odhalit všechna tajemství, ale sám sobě slíbil, že se jednou vrátí a nedá si pokoj, dokud opravdu nepřečte vše.
Domů se vracel nerad, ale věděl, že zkrátka musí. Král si však všiml jeho velkého intelektu a vědomostí, a tak ho, raději než ostatní potomky, využíval pro diplomatické mise, které si Viserys zamiloval. Měl na to zkrátka talent. Uměl se v nejvyšších kruzích pohybovat, nikdy nevyvedl žádnou nepřístojnost, a odlétal s pocitem, že si ho tamnější lordové zamilovali, a on získal nové konexe. Na přelomu roku 88 a 89 došlo k invazi ze strany železných. Jindy spíše pacifistický Viserys se hodlal zapojit do boje. A to z jednoduchého důvodu, železní napadli území Lannisterů. Král však raději vyslal Aemona s Aegonem, kteří byli pro boj doslova zrození, a Viseryse využil k pozdějšímu diplomatickému urovnání situace. Byl zklamán? Vlastně ani ne. Věděl, že ti dva horkokrevní válečníci odvedou na bojišti lepší práci, než by kdy odvedl on sám, a jeho příležitost naopak přišla až poté. S matkou se ale vztah začal rychle zhoršovat, jak Viserys rostl a získával jistotu a sebedůvěru. Zatímco Daelle od malička tloukla do hlavy, že se jednou vdá za prince Aemona a stane se královnou, jeho staršího bratra trávila slovy o tom, že by on mohl být král. Tyhle dvě věci se vzájemně vylučovaly. Aegon nemohl být králem, pokud bude na trůnu Aemon a Daella nemůže být královna, pokud by se na trůn dostal jejich bratr. Byl si vcelku jistý, že je matka nevědomky štve proti sobě a nedopadne to dobře. Myšlenka na to, že by Eliana kvůli trůnu ublížila vlastním dětem, jen aby v budoucnu mohla manipulovat s celým královstvím, v něm pohřbilo jakoukoliv chuť ji nazývat matkou.