Pár dní před koncem roku se v sídle v Runokameni narodila Jennys Hersy a Robaru Royce mala hnědooká holčička, která už svým křikem dávala o sobě vědět světu. To bylo poprvé, co křičela, potom už prakticky nekřičela nikdy, Aileen byla velice hodné miminko – stačilo, aby se nakrmila a hned spala, alespoň to tak měla skoro celý první rok života. Změna nastala, když překročila první rok a začala druhý, to už uměla malá lady chodit, protože zjistila, na co se používají nohy a hned toho začínala využívat. Její chůva, starší baculatější dáma jménem Mary měla, co dělat, aby ji dohonila. Nebýt toho, že občas lady zapackovala o vlastní nohy nebo šatičky, tak by ji možná ani nedohonila, jak mrštná a rychlá byla. Jakmile měla věk na učení, její rodina ji stejně jako jejímu bratrovi přidělila učitele. Ten ji učil četbě, i psaní, v čem vynikala, byla matematika, no v historii se naprosto ztrácela, nechápala, proč by se měla učit něco, co už dávno pominulo. Vždyť před ní byla budoucnost a ne minulost, ta jí nepřišla tak zajímavá, alespoň ne na tolik, aby se ji snažila naučit, jakmile ale došlo na čísla, v tom excelovala. Stejně jako ji bavilo vyšívání, i nad tím dokázala sedět pár hodin denně a byla docela šikovná. Moc ráda měla hodiny hudby, snadno se naučila hrát na klavír, ale mnohem raději měla tanec.
Velice si rozuměla se svým bratrancem Nestora, který byl o čtyři roky starší než ona, ale i tak s ní moc často dělal lumpárny, třeba když chodili krást dobroty do kuchyně. V roce 83 AC se rozloučila se svým bratrancem i sestřenicí na nádvoří, popřála jim šťastnou cestu, když cestovali do Bouřlivých krajin za rodinou. „Uvidíme se za pár týdnů.“ Pověděla tehdy Ryelle a Nestorovi, aniž by věděla, že to byla poslední slova, co jim kdy mohla říci. O pár dní později přišla krutá a nemilosrdná zpráva o ztroskotání jejich lodě. Aileen tehdy bylo dvanáct let, na jednu stranu dost málo, aby si uvědomovala pořádně, co ta zpráva vlastně obnáší, no když viděla strýce, nebylo třeba dalších slov. Od té doby proplakala nespočet nocí a kromě jejího bratra Waymara, tam nebylo nikoho, kdo by ji zvládl utišit. Celý měsíc usínala v slzách a v náručí svého o rok staršího bratra. Když se její strýc vrátil, nebyl to ten samý člověk, co předtím a protože ona chápala více než kdokoliv z její strany rodiny, jak se cítí, začala s ním trávit více času. Dokonce tak moc, že mu občas nosila i tác s jídlem, hlavně když nechtěl jíst, a nebo nevycházel některé dny ze své komnaty, hnědovláska byla právě ta, co ho vrátila zpět do reality. Tak moc si na něj zvykla, že s ním trávila více času než se svými vlastními rodiči, ale nevadilo jí to.
Její rodiče na ni neměli čas, pokud nechtěli po ní, aby se učila nebo vyšívala, pak se jí nevěnovali, otec jí vždy pověděl, že jakmile najde vhodnou partii, i hned ji provdá, jen co začne poprvé krvácet a mladá lady od té doby každé ráno celá vyděšená kontrolovala prostěradlo, jestli tam nenajde červenou skvrnu. Nechtěla se vdávat a rozhodně ne tak brzy. Nejedenkrát si postěžovala i strýci, u kterého hledala útěchu, přece jen to byla hlava rodiny. Ve svých čtrnácti letech se její obavy naplnily, když jednoho rána vstala a pod sebou našla skvrnu od krve. I hned se rozeběhla z komnaty pryč, její nohy směřovaly k matce, u které hledala útěchu, té se ovšem nedočkala. Místo toho, aby ji bránila, stála na straně manžela, až Garviel tehdy zakročil s tím, že ji už dávno zasnoubil a tudíž ji jeho bratr nemůže nikomu jinému dát. Tehdy se jí málem zastavilo srdce, ale jakmile si jej vyslechla, pochopila, že jí tím koupil čas.  Měla čas do svých devatenáctin, což jí dávalo dalších pár let k dobru, za kterých mohla vymyslet jak z toho ven. Od té doby však její vztah s otcem naprosto ochladl.