Dalo by se říct, že Irisa si nemohla vybrat lepší rodiče než právě ty své. Theodore ji miloval od prvního nádechu, a i když její matku trochu trápilo, že neporodila chlapce, uklidnilo ji to, že Theodore se o tom ani slůvkem nezmínil a o svou dceru pečoval jako o zlatý poklad. Irisa samozřejmě měla vlastní armádu chův a kojných, které se staraly o její blaho, ale její otec vždycky tvrdil, že v jeho náruči je holčička nejspokojenější. Vysloužil si také její první úsměv a byl přítomen i u jejích prvních samostatných krůčků. Svou dceru rozmazloval jako princeznu, o tom nemohlo být pochyb, a tak Irisa měla všechno, na co si jen vzpomněla, včetně bílého poníka a hejna nádherných pávů, z nichž každého osobně pojmenovala. Kdoví, co by z ní za pár let vyrostlo, kdyby její matka náhle nezemřela po náročném porodu mladšího bratra, který stejně jako ona nepřežil.

Irisin život by se dal lehce rozdělit na život před matčinou smrtí a po ní. Zatímco před tou nešťastnou událostí ji nic netrápilo a vše bylo zalité sluncem, růžové a květinové, po smrti její matky její svět tak trochu potemněl, stejně jako potemněla otcova tvář. Truchlení si tedy mladá lady nechávala na dobu, kdy byla sama, aby otci nepůsobila ještě větší bolest, než už prožíval, a když měla příležitost ho alespoň trochu potěšit svou přítomností, udělala to. Její učitelé a vychovatelé ji však nenechávali příliš volnosti a prostoru pro vlastní dobrodružství, z Irisy se přeci jen náhle stala jediná urozená žena v sídle, ačkoliv žena bylo v tu chvíli ještě dost silné slovo. Bylo ale potřeba, aby během pár let zastala funkci paní domu, dokud si pán Roviny nenajde novou manželku, což se od něj samozřejmě očekávalo, a na což se Irise ani pomyslet nechtělo. Nechtěla v domě cizí ženskou, co by obletovala jejího otce, a tak se snažila, aby zastala potřebné úkoly zcela bezchybně a samostatně. Zatímco otec se vypořádával s povstáním Hightowerů a Florentů, Irisa se pilně připravovala na jeho velkolepé uvítání doma, protože skálopevně věřila tomu, že z té šarvátky vyjde jako vítěz. Ačkoliv jí bylo teprve dvanáct, dokázala se vší ladností připravit důstojné, i když ne zcela dokonalé přivítání, za které jí byl otec neskutečně vděčný.

Po otcově vítězství se před Irisou otevřel úplně nový svět, protože otec seznal, že už je dostatečně stará na to, aby se účastnila turnajů, večírků a podobných společenských záležitostí, kde ji hrdě představoval jako svou jedinou dceru. Irisa se do společenského dění okamžitě zamilovala, stejně jako o nějaký ten rok později do připravování každého drobného detailu podobných kratochvílí, které se na jejich panství měly uskutečnit. Irisa tak během let dospěla v celkem samostatnou mladou dámu, která toho sice ještě moc nezažila, ale informace o fungování světa do sebe nasává jako houba.