Ač pochází z nejseverněji položeného hradu celého Západozemí a o Umberech se říká, že se rodí se sekerou v ruce, v případě Victarie tomu tak není. Narodila se jako drobné dítko, u kterého i mistr tvrdil, že nebude žít dlouho, přesto tu Victaria stále je, ale nevyrostla z ní silná a hrdá seveřanka, které by se měli obávat jak seveřany na jih od Zdi, tak také ti, co žijí na její severní straně. Victaria držela zbraně jen párkrát v rukou, a stěží je dokázala udržet, natož aby je ovládala, a odmalička měla ráda spíše hezké věci, pěkné a hřejivé kožešiny, lesklé šperky, a nějakou sekeru vyměnila za náčiní na vyšívání a ráda usedá k teplému krbu s nějakou tou knihou, ve které si může číst o dobrodružných cestách mužů, hrdinských činech druhých a o zamilovaných příbězích žen z jihu. Na její výchově se výrazně podílela její babička, která vyrostla na Havranostromu a byla vychovávána dle způsobů Říčních krajin, a kde Victaria strávila posledních několik let, než se navrátila na Sever. Ten opravdový, tvrdý, nelítostný Sever v sobě nikdy neměla a lady Alenis zajistila, aby z Victarie vyrostla vzdělaná, ale také reprezentativní a dobře vychovaná mladá dáma.
Victaria si se svou starší sestrou Melií příliš nerozumí, byla oproti ní vždycky ta divoká, ta fyzicky schopnější, a rozhodně víc severská, a Victaria o své sestře s radostí mluví tak, že i Divocí by se jí lekli, kdyby na ně vycenila své krvelačné tesáky. Sestře se ale po většinu času vyhýbá, a pokud to jde, pak s ní příliš mnoho času netráví, jednak nechce poslouchat její narážky na to, že není dost severská a také, že smrdí jihem, a navíc jí Victaria ani nemá co říct. V podstatě nemají nic společného, a Victaria se pro dobro obou raději drží stranou. Je na sebe občas až příliš opatrná, ve dvanácti poprvé seděla na koni a také to skončilo zlomenou rukou, několika modřinami, a do dnes má na spánku jizvu po tom pádu, z koní má také od té doby přirozený strach a nepřibližuje se k nim. Stejně tak se nehrne do něčeho, u čeho by se mohla zranit, a přirozeně se už vůbec nehrne do neznámých věcí, u kterých by si také mohla nějakým způsobem ublížit. Victaria také nemá ráda jakákoliv zranění, nedokáže se dívat ani na malé rány, které krvácejí, anebo na odřeniny, protože si ihned myslí, že dotyčný trpí hroznou bolestí. Sama si do dnes živě pamatuje, jak jí celé tělo bolelo po pádu z koně, od té doby se sice nijak nezranila, aby cítila větší bolest, ale má v hlavě vsugerované to, že i to nejmenší zranění jistě musí hodně bolet. A přesně tomu se chce vyhnout.
Babička jí vždycky kladla, že skvělým vystupováním, úsměvem a přátelským chováním nikdy nic nezkazí, a že na prvním dojmu záleží nejvíce, Victaria se tím snaží řídit, ale v případě seveřanů se příliš neusmívá, protože se málokdy usmívají i oni, pokud v sobě nemají pár korbelů piva. Na jih od Šíje ale hýří úsměvem na každou stranu, a snaží se s každým vycházet, pokud to jde – v případě své sestry to už dávno vzdala, ale nevraživost mezi nimi není, pouze si nerozumí. Přirozeně má ráda zvířata, hlavně kočky, přijdou jí elegantní. Psy má také ráda, ale vidí je spíše jako zvěř na pomoc při lovu, pokud nepočítá ty mrňavé salónové psíky, které mají urozené dámy na jihu. Victaria si to nechává pro sebe, ale jednou by také chtěla mít nějakého toho malého chlupáče, ale ví, že je to nemožné; její sestru by z toho ranila mrtvice a opekla si ho nad krbem k večeři. Koním se přirozeně vyhýbá, a u vysoké ulovené zvěře se snaží vnímat tu stránku, že je potřebují k vlastnímu přežití, a stejně tak i u hospodářských zvířat. Převážně násilí jí nedělá dobře, nehledě na to, na kom je vykonáváno, zda na člověku, nebo na zvířeti. Je toho názoru, že by nikdo před svou smrtí neměl trpět a každý by se měl odevzdat bohům bez utrpení. Její bratr se jí v tomhle snaží přesvědčit o opaku a nejednou už společně vedli debatu o tom, že násilníci a krvelační vrazi si pomalou smrt zaslouží, ale Victaria ráda oponuje tím, že násilí páchané na špatných lidech nikomu neprospěje, a uspokojí to pouze tu krvelačnou bestii, kterou v sobě mučitel má.
Victaria je dost náchylná na zimu, a zatímco její bratr chodí i v chladu od pasu nahoru nahý, ona se spíše zabaluje to teplých dek, přikrývek a plášťů, popřípadě si musí vzít o jednu vrstvu oblečení navíc. Při chladnějších měsících se tak jen málokdy hne od krbu, a pokud už, má na sobě o jednu až dvě vrstvy oblečení víc, než obyčejný seveřan. Kdyby mohla, raději by žila na hradě, kde se narodila její babička, Říční krajiny se jí okamžitě zalíbily díky většímu životu a vícero barvám, než jaké jsou na Severu, a kdyby si směla vybrat, upřednostnila by Havranostrom před Posledním krbem, ale i takový postoj si nechává pro sebe, a nesvěřila se s tím ani své babičce.