Na rozdíl od ostatních valyrijců – a převážně těch, se kterými odplula do Západozemí – se Daenyra nepovažuje za nadřazenou Andalům a Prvních lidí, každého vnímá pouze jako člověka, jenž je stvořen z masa a kostí, a jenž krvácí stejně, nehledě na to, jaká je jeho krev. Celý kontext valyrijské nadřazenosti jí přijde absurdní a občas se netají názorem, že nadřazenost valyrijců skončila v den, kdy se čtrnáct sopek Staré Valyrie rozervalo a mocné impérium pohltila láva, oheň a voda. Skrze tento názor byla odjakživa černou ovcí své rodiny, která se s radostí producírovala Lysem s nosem nahoru a názorem, že v sobě mají čistou krev dračích pánů. Daenyra se dá považovat za outsidera, v Lysu si nedokázala najít žádné přátele, už jen kvůli tomu, že je sama nemohla vystát skrze jejich názory o hloupé nadřazenosti jen proto, že mají bílé vlasy, bledou pokožku, a někteří fialové oči. Rozhodně k tomu můžeme přidat i její vlastní netypický vzhled; zatímco vlastní typické valyrijské rysy v podobě bledé pokožky, kterou si snadno spálí na slunci, a stříbrným vlasům, tak jsou její oči to první, čeho si ostatní všimnou. Narodila se s heterochromií, jedno oko má fialové, a druhé světle modré jako ten nejchladnější led. Právě ono modré oko její okolí často znervózňuje, je výrazné v kontrastu s jejím fialovým, a nejednou si vyslechla, že je určitě čarodějnice, která je tím ledovým okem uhrane a zakleje. A některé to jednoduše znervózňuje a nedokáží se jí dívat do očí.
Daenyra se dlouhá léta prala sama se sebou a pocity toho, že je její pohled odpudivý a zůstane po celý život sama – že určitě skončí jako ty čarodějnice ze starých bájí a pověstí, co měly chatrče hluboko v lese a jejich jedinou společností byly kočky černé jako noc. Až v posledním roce začala samu sebe přijímat takovou, jaká doopravdy je, i když je skrze své oči stále nejistá, z čehož pramení i to, že se nerada váže k lidem, a už dávno vzdala i to, že by si snad našla nějaké přátele. Někteří se jí za její různé oči posmívali, další se jí raději vyhýbali, Daenyra tak svůj domov opustila s pocitem, že už to ani její domov není a nebude tam vítána, a i když jí Západozemí nabízí mnoho dalších možností, tak s ní připlul ten tolik známý pocit toho, že nikam nezapadá. Uvnitř je s tím částečně smířená, ale stále se jí těžko přiznává to, že ve světě nemá své místo a nadále si ho hledá. Sice jí jedno místo čeká přímo u dvora, ale Daenyra si nedělá žádné růžové iluze a naděje, a spíše očekává, že od dvora povede její cesta dál, a poté ještě dál, a bude nadále hledat to místo, o kterém tolik sní – o místě, kde se nikdo nezarazí nad tím, jak se sama na svět dívá skrze barevné oči, a nikdo na ni nebude valit pohledy, ve kterých se bude odrážet šok.
Tím, že si nenašla příliš přátel, se naučila využívat samoty a vytěžit z ní, co jen jde. Zatímco jiné dívky v jejím věku se chystaly na večírky a vybíraly si šaty, Daenyra nikam nešla a spíše se vzdělávala. Považuje se za inteligentní, ale na rozdíl od jiných, nemá potřebu to ostatním dokazovat, a pokud ví víc, než někdo jiný, nemá nutkání dotyčného opravovat. Jedná se o poměrně milou a naprosto neškodnou osobu, a i kdybyste zastávali názor, že takoví Starkové ze Severu sedlají draky, Daenyra by vám to odkývala a tu pravdu potvrdila, i když by věděla, že se naprosto mýlíte; nemá to srdce tvrdit ostatním opak a opravovat je, protože by si pak přišla, že je poučuje, což by se jim nemuselo líbit. Ví, že je to nezdravé, ale má neustálou potřebu všem vycházet vstříc, s každým vycházet, a každému se zalíbit nebo zavděčit – ti chytřejší toho samozřejmě využijí ve svůj vlastní prospěch a Daenyře bude chvíli trvat, než si uvědomí, že její povahy pouze využívají.
Jako každá dívka, i ona má ráda hezké věci, ale nikdy to nepřehání, spíše je toho názoru, že méně je lépe než moc. Hezkých šatů a bohatých šperků má plné truhly a šperkovnice, ale málokdy na sebe vezme něco, co by přímo křičelo bohatstvím její rodiny. Daenyra dává přednost hlavně modré barvě. Dříve se oblékala do fialové, než jí došlo, že tím vyčnívá její modré oko, a tak zvolila jinou variantu, a modrými šaty a safírovými šperky se pokouší zastřít tu chladnou modř ve svém pohledu. I když je outsider a netají se tím, pak společnost neodmítá, hlavně proto, že jí má ráda, ale v Lysu mezi ní nebyla vítaná, a sama se často musí krotit nad tím, aby nevypadala příliš natěšeně z toho, že si s ní chce někdo povídat, nebo že na ni dotyčný promluvil vícekrát a nevyhýbá se jí. Občas se kvůli tomu až nezdravě upíná právě na takové lidi, kteří jsou ochotní s ní trávit trochu času, v opačném případě dokáže Daenyra poznat, když není vítána, a do takové společnosti se už nevrací, a rozhodně se nikdy nevnucuje někam, kde o ni nestojí.